Cyklopouť ze Studentského Velehradu 2014

Přáli jsme si pořádnou akci, plnou zážitků. A nebe nám ji dopřálo. Každý věděl, že z nebe mohou padat milosti i déšť. Byli jsme ochotni přijmout nával obojího. Skupina se statečně postavila na nádvoří před Velehradskou bazilikou a přemýšlela o odjezdu. Jeden měl prázdné zadní kolo a kmital kolem toho, druhý měl volné řidítka, třetí se pokoušel znova usadit zadní kolo. Uvolněné šlapátko a brzdová kapalina byly již naštěstí v cajku.

Po chvíli jsme už šlapali, plni dojmů ze Studentského Velehradu, na své nedělní pouti do Kyjova, kde na nás čekal vlak do Brna. Dva lidé to vzdali předem a dobře udělali. Ostatních pět nikdo nenutil. Déšť trochu kapal. Pak už trochu více. Po chvíli jsme se zastavili pod vzrostlým jehličnanem. Zde je poslední místo, abychom odbočili k vlaku do Starého města. Obhlížím skupinu, pozorujeme svoje tváře, zkouším odhadnout, co asi bude. Motivace skupiny je ale nezlomná. Pod heslem: „Mě to baví!“ se rozjíždíme a valíme dál.

Jeden kopec, druhý kopec, jedno údolí, druhé údolí. Déšť přidává. Kudrnaté vlasy už dávno nezachycují vodu. Ta zaplavuje oči až člověk nic nevidí. Nasazuji brýle proti dešti. Nebe se ale nevzdává a zátopy vody zaplavují prostor pod brýlemi. Střídavě vyprazdňuji jeden a pak druhý bazén u svých očí a koukám alespoň jedním okem. Projíždíme kolem zastřešené zastávky autobusu a kluci křičí a zuřivě mávají – pocit sounáležitosti nás na pár sekund spojil s cyklistkou v pláštěnce, schovávající se před nejhorší průtrží dneška a sdílející s námi stejný mokrý osud tohoto dne.

Jedna vesnice, druhá vesnice. A konečně zastavujeme. Pár minut vřelých přátelských slov a důvěry, že jsme chlapi a že nás hned tak něco nerozhodí. Prohlížím kola svých nových přátel. Poznávám rám z Favorita – kola z osmdesátých let. K rámu jsou přidělána nová závodní duralová kola. Něco mi na kole ale chybí. Vlastně všechno. Je to jen rám a kola. Miluju jednoduchost a skromnost. Ale tohle je opravdu odvaz. Opravdu, oblečení ani drahé kolo cyklistu nedělají.

Projíždíme dál krásnými údolími. Déšť slábne, vzduch začíná vonět svěžestí a jarem. Všude kolem jen krásná zelená údolí s potůčkem uprostřed. Sjíždíme další kopec a pomalu se blížíme ke Kyjovu. GPS-ka sice bere kus romantiky a dobrodružství, nicméně se můžeme vřítit do ulic Kyjova s jistotou a na první pokus zastavujeme na železniční stanici. Ještě závěrečné foto s vděkem usměvavé holce, která kvůli nám riskovala pár kapek deště za naši fotku. No, a kdy že nám to jede? Nikdo si to nepamatoval přesně. Všichni si jen mysleli, že to musíme stihnout. Vcházíme na nástupiště a vlak právě přijíždí. Ihned nastupujeme a navzájem si říkáme, že z toto nebe nám musely padat i milosti a nebe muselo být s námi. Kdybychom se někde zdrželi, schovali před deštěm nebo jeli pomaleji, nestihli bychom to. Teplo vlaku nám všem dělá dobře. Promoknout společně až na kost, to upevní přátelská pouta. S takovou bandou drsňáků, se kterou je sranda až do poslední kapky, která na nás ten den spadla, nejsem každý den. Škoda, že teď už je to pryč. Těším se na další zážitky na kole, kdy se třeba seznámím i s vámi a něco zažijeme, za hojnosti nebeských milostí a nebeského jasu a čehokoliv dalšího, co se nám nebe ve své prozíravosti rozhodne nadělit.